Největší rekreační objekt vybudovaný v Krkonoších po 2. světové válce dodnes vyvolává negativní reakce. Hotel Horal je totiž umístěn na jednom z nejkrásnějších krkonošských míst – pod úbočím Kozích hřbetů.

Autory projektu byli v roce 1977 Ing. arch. Zdeněk Kuna, Ing. arch. Zdeněk Stupka, Ing. arch. Milan Valenta a Ing. arch. Jaroslav Zdražil z Krajského projektového ústavu Praha, stavbu realizovaly Pozemní stavby Pardubice. Investorem byla v roce 1977 Ústřední rada odborů – objekt byl postaven jako zotavovna ROH ve Svatém Petru.

Architekt Zdeněk Kuna patřil ke generaci, která zahájila svoji profesní činnost těsně po 2. světové válce (narodil se v roce 1926 v Plzni) a v šedesátých letech byla zásadním způsobem formována myšlenkami návratu k moderně. Již v letech 1957–60 společně s Olivierem Honke-Houfkem navrhl objekt internátu v Mostě, jenž se vymykal tehdejšímu architektonickému vkusu, stále ještě ovlivněnému ideologií socialistického realismu. Od roku 1965 pracoval na rozsáhlé urbanistické akci – sídlišti v Kolíně, která zahrnovala začlenění nových objektů do historické části města. Tehdy začal spolupracovat s architekty Milanem Valentou a Jaroslavem Zdražilem. Vedle Karla Pragra byl s Olivierem Honke-Houfkem a Zdeňkem Stupkou jedním z prvních architektů, jenž použil v Československu skleněné závěsové panely, a to na budově Strojimportu v Praze, zrealizované v letech 1967–71, tedy v období politického uvolnění a myšlenkové svobody. Jednalo se o jedinečnou stavbu administrativního centra vycházející z miesovských idejí a realizací. Stavba je zařazována mezi nejvýznamnější československé architektonické počiny druhé poloviny 60. let 20. století díky vysoké architektonické i technologické kultivovanosti. V letech 1969–72 pracoval Zdeněk Kuna se spolupracovníky na revitalizaci východní tribuny Strahovského stadionu.

V roce 1974 vyhořel pražský Veletržní palác, který byl sídlem několika dalších podniků zahraničního obchodu. Ty si v letech 1974–77 nechaly v hlavním městě postavit nové administrativní budovy, což byla jedna z mála příležitostí, jak se vymknout zmrazené tvůrčí atmosféře zcela podřízené velkokapacitní panelové a typizované výrobě. Ve Vokovicích vznikl administrativní palác Koospol, v Holešovicích komplex Kovo a na Pankráci se v roce 1977 vztyčil mrakodrap Motokov. Autorem posledně jmenovaného objektu byl opět kolektiv Kuna–Honke-Houfek–Stupka–Valenta–Zdražil. Již zde je jasně patrná snaha o modelování stavby, vymknutí se ze strohého mezinárodního slohu. Půdorys objektu je pětiúhelníkový, čelní průčelí je sice opatřeno závěsnými prosklenými stěnami v modrém odstínu, ale zároveň je působivě tvarováno – spodních 17 podlaží směrem vzhůru mírně ustupuje, dalších osm podlaží je lehce předsazeno a nakloněno opačným směrem. Po stranách jsou po celé výšce umístěny betonové svislé hmoty, které jsou oproti proskleným stěnám prostorově odsazeny. Obdobně je invenčním způsobem pojata i horizontální podnož objektu.

Ve stejném roce 1977 týž autorský tým navrhl horský hotel Horal ve Svatém Petru. Ojedinělé dílo je oproti výše uvedeným stavbám dodnes nedoceněno, ačkoliv, jak píše Rostislav Švácha, „hotel Horal představuje vynikající ukázku pozdního modernismu v české architektuře, výborně zvládnutou kompozičně a přes velikost budovy výborně zapadající do horského prostředí.“

Hlavní budova, která slouží pro ubytování hostů, je tvarována ve snaze maximálně se přizpůsobit sklonu svahů nad ní – jižní průčelí s vodorovnými pásy zapuštěných lodžií směrem vzhůru mírně šikmo ustupuje, východní a západní střechy modelují objekt do tvaru horského štítu, k čemuž přispívá i materiálové pojetí většiny ploch v tmavě šedém falcovaném plechu. Půdorysně jsou před toto těleso předsazeny hmoty restaurací, z nichž ta v jihovýchodním nároží je sochařským způsobem modelována a pojata jako působivý arkýř. Ubytovací hmoty jsou opatřeny falcovaným měděným plechem. Z nich předstupují hmoty s plochou střechou, které tvoří patrovou podnož. V té levé jsou umístěna sportovní zařízení hotelu, v centrální části je předsazena masivní vstupní markýza, vpravo se nacházejí již zmiňované třípodlažní odstupňované hmoty restauračních částí objektu. Přímo ohromujícím způsobem je řešeno severní průčelí. Každé z podlaží je oproti tomu předcházejícímu předsazeno, takže vytváří strukturovanou hmotu ozvláštněnou vloženými tělesy kanelovanými, obloukově tvarovanými schodišťovými trakty, v nichž jsou ukryta schodiště a výtahy.

Ojedinělým způsobem byly pojaty interiéry s recepcí, restauracemi a vinárnou. Dominantním prvkem je točité schodiště v centrální části otevřeného prostoru, uprostřed je umístěno skleněné válcovité těleso, po obvodu schodiště se nachází skleněná stěna. Skleněné tvary se skládají z kouřově zbarvených trubek poskládaných těsně vedle sebe. V restaurační části je střední válec zakončen subtilní kovovou plastikou vznášející se ženy. Schodiště je dodatečně obehnáno kovanou mříží s nepravidelně rozmístěnými abstraktními motivy. Interiéry byly asi před deseti lety poničeny oblíbenými motivy vodorovně kladených dřevěných obkladů imitujících roubení, čímž došlo opět, jako například u hotelu Montana ve Špindlerově Mlýně, k degradaci původních architektonických a výtvarných záměrů.

V čem tedy spočívá význam hotelového komplexu Horal pro českou architekturu? V kontextu tendencí ve světové architektuře docházelo v 70. letech 20. století ke snahám o odklon od přímočaré geometričnosti a o příklon k větší tvarové bohatosti, individualizaci architektonického projevu, dynamickému a organickému tvarování hmot, zvýraznění různých povrchů a materiálů. Stavby se stále více začínaly podobat skulptuře, docházelo k přehodnocování zásad modernismu. Základní odklon od jasných a přehledných tvarů se projevoval rozložením náplně a objemu stavby do skladby několika rozmanitých hmot. Ve světě byly tyto tendence prosazovány významnými architekty Le Corbusierem, Oscarem Niemeyerem, Alvarem Aaltem, Loisem Kahnem, Ja¬mesem Stirlingem nebo Alison a Peterem Smithonovými. Vynikajícím příkladem skulpturálního proudu v československé architektuře jsou budova divadla v Mostě od Iva Klimeše nebo smuteční obřadní síň od Pavla Kupky a Bohumila Blažka, s nimiž výtvarně spolupracoval Karel Nepraš. Také u Horalu došlo k rozbití obrovské hotelové náplně (vyplývající z požadavků na vytvoření luxusního rekreačního odborového zařízení) do několika odlišně tvarovaných hmot, ke střídání předstupujících a ustupujících ploch a tvarů, ke kontrastnímu odlišení různých funkčních náplní v materiálu střídáním plechových, betonových a keramických materiálů. Zároveň s citem pro výtvarné působení objektu se však autoři snažili maximálně respektovat krajinu, do níž měla být tato monumentální stavba zasazena. Objekt je příkladem české architektury, pozdní moderny navazující na světové architektonické vlivy.