Dnes se mu říká Gabriel Loci. Tak monumentální komplex s charakteristickou cihlovou fasádou připomínající staré anglické sídlo tyčící se na pražském Smíchově na úbočí Petřína znají návštěvníci festivalu Designblok, filmaři, výtvarníci, kteří zde mají ateliéry, i ti, kdo sem v těchto týdnech chodí do letního kina. Původně však šlo o klášter svatého Gabriela, v němž na sklonku 19. století našly azyl řádové sestry benediktinské beuronské kongregace.
Právě tajemné slovo Beuron je pro příběh stavby klíčové – díky němu je unikátní kulturní památkou, která nemá ve světě obdoby. Minulost dávno zrušeného kláštera je dnes pro většinu lidí zapomenutá. Stejně vzrušující jsou ale otázky ohledně jeho budoucnosti. Areál se nyní totiž po desetiletích spánku díky novému majiteli proměnil na kulturní centrum. To je nicméně jen dočasné a po rekonstrukci ho nahradí hotel. Pro znalce vztahu místních developerů k památkám to zní děsivě, člověk, který ví o klášteru nejvíc, přesto doufá, že by snad na Smíchově mohlo dojít k malému zázraku.
Útěk před Bismarckem i Masarykem
Tak alespoň aktuální dění popisuje Monica Bubna-Litic, když novinářské návštěvě masivním klíčem odemyká kostel Zvěstování Panny Marie stojící v čele někdejšího kláštera. „Když jsem sem před třiatřiceti lety přišla, z vybavení kostela tady nebylo až na lavice a jednu mříž v podstatě nic,“ vzpomíná na dobu, kdy do areálu začala docházet na nedělní kázání Václava Malého. Pro faráře, proslaveného krátce předtím moderováním demonstrací během sametové revoluce, byl kostel po pádu režimu vůbec první možností oficiálně vykonávat duchovní správu.
Drobná žena procházející chrámem se tehdy ještě jmenovala Monica Šebová. Malý ji upoutal nejen výkladem křesťanské víry, ale také rozborem umění, jímž byl chrám vyzdoben. Tehdy poprvé slyšela termín „beuronská škola“ – jím je označován nenapodobitelný umělecký styl z přelomu 19. a 20. století, který spojil něco zdánlivě tak nespojitelného jako učení katolické církve a starověké egyptské umění. Paní Monicu, která se po revoluci vrátila k rodovému šlechtickému jménu Bubna-Litic, příběh jedné umělecké éry zaujal natolik, že se mu rozhodla věnovat následující desítky let života.
Dnes předsedá Spolku přátel beuronského umění a v rámci aktivit přidruženého Nadačního fondu Malakim o víkendech pravidelně provází areálem bývalého smíchovského kláštera (termíny prohlídek najdete právě na stránkách fondu). Až časem zjistila, že její zápal pro beuronské umění může mít i hlubší kořeny. Rod Bubna-Litic, neboli Bubnové z Litic, vlastnící zámek Doudleby v Orlických horách je totiž pokrevně spojený s rodem Swéerts-Sporcků. A byla to právě hraběnka Gabrielle Swéerts-Sporck, kdo koncem 19. století zaplatil stavbu smíchovského kláštera, který je dodnes pojmenován po jejím křestním patronovi.
Za jádrem pozoruhodného příběhu se ale musíme vrátit ještě hlouběji. Do roku 1873, kdy v Beuronu v jihozápadní části Německa založili bratři a benediktinští mniši Maurus a Placidus Wolterové beuronskou kongregaci. Svéráznou odnož benediktinského řádu, která se rozhodla šířit křesťanskou víru pomocí zcela nového uměleckého stylu. Za tím účelem vznikla beuronská umělecká škola, v níž se členové a členky řádu učili malovat, sochařit a vůbec tvořit v duchu nových zásad.
Jejich autorem byl Peter Lenz, který přijal řeholní jméno Desiderius. V době, kdy v evropském umění (včetně náboženského) dominoval akademický realismus s obrazy, jež se snažily být opravdovější než skutečnost, se chtěl Lenz vrátit ke spirituálním, nadčasovým kořenům civilizace, u nichž by forma umění neodváděla diváka od obsahu. A našel je ve starověkém Egyptě, byť v Africe nikdy nebyl a dávné rytiny i malby zkoumal jen na fotografiích a kresbách. Výsledkem byl beuronský „kánon“, v němž se ideální zobrazení mužského a ženského těla řídí přesnou geometrickou konstrukcí s rovnostrannými trojúhelníky, kruhy a čtverci vepsanými do postavy.
Cely sloužící meditaci a spánku přepažily umakartové příčky.
Politický vývoj v Evropě pak rozhodl, že sláva tohoto umění se nešířila z Německa, ale z českých zemí. Krátce po založení beuronské kongregace totiž kancléř Otto von Bismarck spustil „Kulturkampf“, kulturní boj proti katolické církvi. V rámci snahy omezit vliv Vatikánu na sjednocený německý stát začal rušit kláštery. Beuronská komunita se proto nejprve přesunula do Rakouska a z něj v roce 1880 do Čech. Konkrétně do Prahy, kde nejprve převzala do své správy Emauzský klášter.
O osm let později se pak na druhém břehu Vltavy řeholní bratři pustili na Smíchově do arcidíla, které věnovali svým sestrám, jež jim pomáhaly. Do budování kláštera svatého Gabriela s kostelem v novorománském architektonickém stylu, jehož čtyřletou stavbu financovala zmíněná hraběnka Swéerts-Sporck. Výzdoba areálu probíhala ještě dlouho po jeho dokončení. Než bylo všechno hotovo, přišel říjen 1918, vznik Československa a příběh útěku se opakoval.
Také Masarykova republika se snažila zbavit vlivu katolického Říma na stát. Převážně německy hovořící řád vycítil, že zde přestává být vítán. Řádové sestry se proto rozhodly odejít do stále silně katolického Rakouska a v roce 1919 areál prodaly ministerstvu pošt a telegrafů. Mobiliář si odvezly v desítkách nákladních vagonů a s klášterem se rozloučily s jedinou prodejní podmínkou, jejíž platnost naštěstí trvá dodnes: kostel Zvěstování Panny Marie musejí poštovní úředníci ponechat k náboženským účelům.
Stopy vedly ke Schwarzenbergům
Chrám tedy nebyl nikdy odsvěcen. Zatímco klášter v následujících dekádách prošel (mnohdy drastickými) stavebními úpravami, kostel se dochoval v podobě, v jaké před více než sty lety vznikl. Za oltářem je stále ke zdi připevněný obraz namalovaný Desideriem Lenzem na dřevěné desky s madonou coby Stolicí Moudrosti. Nad ní z klenby apsidy shlíží freska vládnoucího Krista od Lenzova kolegy Willibrorda Verkadeho, oltářní obraz obklopují monumentální postavy andělů, které vytvářely řádové sestry pod Lenzovým vedením.
Hlavní Lenzovo dílo se nachází na opačné straně. Nad dřevěný kůr, kde dnes stojí varhany, namaloval pietu, jejíž podoba je naprosto neobvyklá: mrtvý Kristus nespočívá v náručí své matky Marie, ale leží před ní na kamenném stole a je částečně zabalen do obinadel. Spíš než události těsně před zmrtvýchvstáním scéna připomíná výjev s balzamováním faraonů. Dojem potvrzuje obrovský dřevěný sokol, tradiční atribut staroegyptského boha nebes Hóra, který sedí před oltářem na vrcholku pultíku, ze kterého se předčítá z Bible. Nikde na světě už dnes nic takového neuvidíme. Ostatní beuronské chrámy (umělecký styl zanikl po Lenzově smrti v roce 1928) se v takové celistvosti nedochovaly.
Ještě před pár lety bychom přitom sokola na Smíchově hledali marně. Spolu s dalším mobiliářem v roce 1919 zmizel v Rakousku a do Prahy se nedávno vrátil až díky bádání Moniky Bubna-Litic. Nejprve se vydala pátrat po vybavení kostela a kláštera do archivu benediktinek ve Štýrském Hradci. Stopy ji následně přivedly do kláštera svatého Gabriela na hradě Bertholdstein na rakouských hranicích se Slovinskem a Maďarskem. Právě sem se v roce 1919 řádové sestry uchýlily z Prahy na pozvání rodiny Schwarzenbergů. Členkou smíchovské komunity totiž byla Benedikta ze Schwarzenbergu, která se pak v Rakousku stala abatyší nového kláštera. A jak se ukázalo, o židle, stoly, křesla a další vybavení její sestry vzorně pečovaly až dodnes.
Monica Bubna-Litic s nimi na základě dobových fotografií identifikovala, co původně vzniklo pro pražský Smíchov. A když se v roce 2008 sestry stěhovaly do nového kláštera ve svatém Johannu u Herbersteinu, rozhodly se členky čím dál řídnoucí komunity, že dlouhodobě nevyužívané věci vrátí na původní místo. Monica Bubna-Litic aktuálně s řádem jedná o tom, že by se do Prahy mohla vrátit i zinková socha archanděla Gabriela, která stála na střeše nad hlavním vchodem do kostela; nyní je v chrámu její současná kopie.
Do kostela sice zatékalo a některé fresky jsou kvůli tomu poničené. Jinak ale chrám až na zazdění chóru věrně připomíná svůj historický účel. Včetně dochovaných citátů z Bible napsaných na zdi v češtině a němčině. Se zbytkem kláštera je to složitější. Pošťáci v něm už za první republiky přestavěli, co se dalo. Centrální rajskou zahradu, kde řádové sestry pěstovaly bylinky, vydláždili, zastřešili a umístili do ní šekový úřad. Později ho proměnili na muzeum, kde se vystavovaly pošťácké povozy, během normalizace sem byl umístěn sklad s regály na složenky.
Memento zničených učedníků
Skladiště se stalo také z klášterní knihovny s dochovanými dřevěnými regály a stále funkčním pojízdným žebříkem. Okolní zahradu, v níž sestry pěstovaly obilí na chleba, který rozdávaly smíchovské chudině, úředníci ohradili zdí a nyní se tak z areálu nedá projít na Petřín (průchod je plánován v rámci blížící se rekonstrukce). Ateliér svatého Lukáše s obrovským oknem, ve kterém kdysi učil Desiderius Lenz mnišky malovat, přepažilo patro. Totéž potkalo fresku s ukřižovaným Kristem před hlavním schodištěm, z níž je vidět jen horní část. Výmalbu ve skoro celém klášteře, která inspirovala Alfonse Muchu k secesním obrazům či Františka Bílka k jeho ornamentálnímu písmu, pokryly nové vrstvy technických barev. Cely sloužící meditaci a spánku přepažily umakartové příčky, na parkety se nalepilo linoleum.
Bizarnost mixu historických vrstev během procházky areálem umocňuje současné osazenstvo kláštera. V roce 2020 ho od České pošty za 353 milionů koupila investiční skupina CIMEX, která ho hodlá proměnit na pětihvězdičkový hotel se 180 pokoji. Ovšem s tím, jak slibuje, že bude co nejvíc respektovat jeho kulturní hodnotu – ostatně klášter s kostelem je už od roku 1964 kulturní památkou.
Objekt ještě před rekonstrukcí a renovací CIMEX přejmenoval na Gabriel Loci a věnoval ho kulturním aktivitám. V klášterních celách tvoří na dvacet výtvarných umělců a umělkyň, kteří zde mají rezidenční ateliéry. Třikrát se tu pořádal populární Designblok, na Letní scéně se o prázdninách promítají filmy a hraje divadlo, předminulý týden měl v kostele klavírní koncert a DJ set skladatel Karel Havlíček. A také se tu natáčejí filmy. S Monicou Bubna-Litic se tak z bývalé rajské zahrady po pouhých pár krocích rázem ocitáme v newyorské prádelně, kterou si tu filmaři zrovna stavějí.
Kromě filmařů se v klášteře čerstvě pohybují i restaurátoři. Od července začínají studenti z litomyšlské Fakulty restaurování Univerzity Pardubice odkrývat v místnostech pomocí sond původní výmalbu a zjišťují, kde se dochovaly beuronské fresky.
Plány skupiny CIMEX jsou zatím neveřejné. Podle ředitele jejího developmentu Jiřího Bartoše ale vycházejí z toho, že klášter byl už původně navržen a také sloužil k ubytování, čili nyní se změní jen jeho klientela: „Rekonstrukce do podoby hotelu bude vyžadovat minimální zásahy a uchová cenné prvky památkově chráněné stavby.“
Monica Bubna-Litic právě na tohle spoléhá. Během cesty rozlehlými chodbami, na jejichž omšelém stavu je nicméně zřejmé, že minimálními zásahy to rozhodně neskončí, je na ní znát nefalšované vzrušení z objevů očekávaných pokladů, které v sobě unikátní komplex ještě skrývá. Začalo se základním průzkumem stěn, pod kterými by měly být ukryté fresky, jejichž podobu kupříkladu v obrovské jídelně dnes známe jen ze sto let starých fotografií.
„Chtěli bychom uchovat fresky v prostoru rajské zahrady, aby je mohli obdivovat návštěvníci, plánujeme také rekonstrukci kostela Zvěstování Panny Marie,“ dodává za developera Bartoš. Jak dlouho budou práce trvat, jde podle něj těžko odhadnout a stejně obtížné je vyčíslení investice. Záleží nejen na tom, co se během průzkumu objeví, ale i na cenách materiálu a práce.
Jak konkrétně budou interiéry kláštera proměněného na hotel vypadat, o tom se nyní debatuje v rámci firmy, své k tomu samozřejmě řeknou i památkáři. Symbolem obezřetnosti může být třeba freska, která se nachází nedaleko bývalé ložnice abatyše. Jsou na ní zachyceni tři emauzští učedníci. Jejich tváře se svatozářemi však dělníci při tažení elektriky už před lety rozsekali a nad nápisem „Mane nobiscum Domine“ (čili „Pane, zůstaň s námi“) je nahradili maltou.
Více na Respekt
